Příběh Etiflexu začal před třiceti lety psát její děda Blažej Pálka. Její rodiče společně kormidlují břeclavskou tiskárnu už dvě dekády. „Nejvíc se mi líbí kreativní část,“ říká o Etiflexu třináctiletá Adéla Hotařová ve dvojrozhovoru s mámou Lucií.
Čím jste chtěly odmala být?
L: Zpěvačkou! Slavnou, aby mě znal celý svět. Jenže neumím zpívat a brzy jsem pochopila, že tudy cesta nevede (směje se).
A: Odmalička jsem chtěla převzít naši firmu a udržet rodinnou tradici. Děda Etiflex založil, mamka převzala a já bych chtěla pokračovat. Na práci v Etiflexu se mi ze všeho nejvíc líbí kreativní část. Třeba vymýšlení etiket – mají tolik nápadů!
L: Hodiny týdně maluje a zdokonaluje se. K umění má možná i geny – její praděda z manželovy strany byl akademický malíř na Ukrajině. Dokonce tam má i muzeum.
Jak si myslíš, že vypadá mámin pracovní den?
A: Komunikuje se zákazníky. Všechno musí zařídit a hlavně udržet klidnou hlavu. To si myslím, že mi nepůjde (směje se).
L: Všechno se dá naučit. To hlavní, co třeba táta naučil mě, je pokora. A taky úcta a respekt k zákazníkovi. Náš zákazník je náš pán a zrovna tento přístup mi předal. Adélku vychovával, možná i proto má k tiskárně tak hezký vztah.
A co klíčového bys chtěla dceru naučit ty?
L: Až bude trošku starší a jestli její zájem přetrvá – chci, aby v Etiflexu začala zametáním. Aby si prošla firmou od nejzákladnější pozice a pochopila celý výrobní proces. Aby měla o všem přehled. Rozhodně nemusí umět tisknout. A taky bych ji chtěla naučit řídit lidi a problémy řešit věcně.
A: Mně by to nevadilo. Je dobré, že si všechno vyzkouším. Aspoň budu tiskárně více rozumět. Asi bych měla trošku znát i tiskařské stroje, abych uměla poradit.
Do života Etiflexu Adélu ale zapojujete už teď, prozradíš jak?
L: Zajímá ji hlavně chod firmy, obchod a marketing. Ví, kdo navrhuje etikety a s jakými slavíme úspěch. Kdo jsou naši zákazníci a jak s nimi komunikujeme, přátelí se třeba i s jejich dětmi. Projekt To si vypijeme zná od A do Z. Občas ji beru na společenské akce nebo různé semináře, kde se dozví jiné informace než ve škole.
A: Problematiku tiskárny znám hlavně z domova, když přijdou rodiče z práce a povídáme si. Třeba o zaměstnancích a zákaznících. Když se něco pokazí, snaží se tomu přijít na kloub a problém vyřešit. I když se hodně baví o práci, vždy večer se nám snaží věnovat.
L: Snažíme se. Takové malé plus (směje se).
Plánujete v Etiflexu nový projekt – řeknete o něm víc?
L: Chystáme se v Břeclavi stavět novou tiskárnu – výrobní halu doplněnou o architektonicky zajímavou budovu s výhledem na les a okolní krajinu. Přejeme si, aby se tam zaměstnanci i klienti cítili dobře. Je to naše třetí dítě. V hlavě máme plán, že postavíme, vybudujeme informační systém, zlepšíme procesy a až to bude dokonalé, firmu předáme. Taky proto mě těší, že se Adélka o Etiflex zajímá. Na jednu stranu chce člověk dětem nechat volnost, ať je každé originál a najde si cestu, na které bude šťastný. Na druhou stranu je to fajn pocit, že dílo, které tvoříme už od roku 1991, může pokračovat. A třeba poskytnout životní úroveň a standard i budoucím generacím. Ale není to vůbec zadarmo.
A: Taky mi ale mamka říká, že kdybych chtěla dělat cokoliv jiného, můžu. Určitě by se nezlobila.
L: Musím prozradit, že se Adélka často ptá, kdo z nás dvou rodičů je šéf.
A kdo teda?
A: To je těžká otázka. Přijde mi, že mamka je víc hlava. Řídí vzhled a taťka výrobu.
L: No tak to řekni! Myslíš si, že je mamka šéf (směje se).
A: Počkej, uvedu to na příkladu. Hra Vinařův rok – mamka je obal a táta ten vnitřek (směje se).
L: Nemáme to zodpovězené. Sice jsem převzala tátovu firmu, ale v Etiflexu jsme s Broňkem od prvopočátků oba. Budovali jsme ho spolu a jeho zásluha je obrovská. Má zásadní zastoupení v technologiích a výrobě. Jeden bez druhého bychom nemohli fungovat. On je hodný a já zlý policajt (směje se).
